Top banner
zpět na homepage
Kjótský protokol
Kategorie: Herní politiky EU

Kjótský protokol

Kjótský protokol je reakcí na problém klimatických změn na Zemi způsobených znečišťováním ovzduší. V prosinci 1997 byl na 3. konferenci smluvních stran v Japonském městě Kjóto přijat protokol, který zavazuje signatářské země k snížení emisí šesti skleníkových plynů (CO2, CH4, N2O, PFC, HFC, SF6) alespoň o 5% v porovnání s hodnotami z roku 1990 v časovém období 2008 – 2012. To ve skutečnosti znamená, že u mnoha zemí je požadované snížení vyšší, jelikož v období od roku 1990 do přijetí opatření na snižování emisí stoupaly ve vyspělých zemích emise skleníkových plynů.

Protokol mohly státy začít podepisovat od 16. března 1998 a měl vstoupit v platnost 90 dní poté, co jej ratifikuje minimálně 55 zemí, které dohromady v roce 1990 produkovaly minimálně 55% emisí skleníkových plynů. EU se zavázala snížit emise o 8% do stejného časového rozmezí jako ostatní signatářské státy. Dosažení dostatečného počtu zemí, které k protokolu přistoupili, nepředstavovalo zásadní problém především z toho důvodu, že pro rozvojové státy z něj nevyplývaly žádné podstatné závazky.

Kjótský protokol vstoupil v platnost 16. února 2005, přičemž EU jej ratifikovala již v květnu 2002. Překročení druhého kritéria (55%) umožnilo přistoupení Ruské federace. Z velkých znečišťovatelů protokol neratifikovaly především  USA.

V prosinci 2007 přijaly smluvní strany Rámcové úmluvy Organizace spojených národů na 13. konferenci o změně klimatu na Bali (COP13) takzvanou cestovní mapu, podle níž měla světová jednání vyvrcholit na summitu v Kodani v prosinci 2009 (COP15), kde by měla být přijata nová dohoda o nastavení režimu a redukčních závazků po vypršení prvního kontrolního období Kjótského protokolu v roce 2012. Tato konference ovšem nepřinesla očekávaný výsledek v podobě dohody s USA a dalšími významnými producenty skleníkových plynů (Ruskem, Brazílií, Čínou, Indií atd.) o jejich zapojení do mezinárodního systému ochrany klimatu, ani komplexní dohodu s rozvojovými zeměmi, na něž klimatické změny dopadají nejtvrdším způsobem. Kodaňská jednání ztroskotala zejména vzhledem k ekonomické krizi a také domácím problémům Spojených států amerických.

Největším problémem snižování emisí skleníkových plynů, je rozpor mezi vyspělými a rozvojovými státy světa. Realita je totiž taková, že ačkoliv produkce těchto plynů ve rozvinutých státech mírně klesá, ekonomický růst velkých rozvojových ekonomik jako je Čína, Indie, Indonésie a mnoha dalších vede k celosvětovému nárůstu emisí. Rozvojové země argumentují, že případná omezení produkce emisí jsou v jejich případě diskriminační, jelikož omezují další růst jejich ekonomiky. Ačkoliv je dnes v absolutních číslech Čína největším producentem skleníkových plynů na světě, stále produkuje na jednoho obyvatele zhruba čtyřikrát méně emisí než většina rozvinutých ekonomik.

Na klimatické konferenci OSN v jihoafrickém Durbanu, která proběhla v roce 2011, se podařilo platnost Kjótského protokolu prodloužit do roku 2015, přičemž byly zahájeny práce na nové dohodě, která by měla vstoupit v platnost nejpozději do roku 2020 a měla by rovněž zahrnovat jistá omezení pro rozvojové státy.

Řada výzkumů dokazuje, že lidská činnost ovlivňuje globální klimatický systém Země. Podle výsledků Mezivládního panelu pro klimatické změny (Intergovernmental Panel on Climate Change) vzrostla během tohoto století průměrná teplota planety o 0,3-0,6oC a rovněž byl pozorován nárůst hladin moří a oceánů o 10-25cm. V některých regionech se zvýšila i rizika výskytu extrémních projevů počasí. Projekce dalšího předpokládaného vývoje v časovém horizontu konce 21. století naznačují pokračování nárůstu teploty v průměru o 2oC a výšky hladin oceánů a moří o 50cm.

Požadavek na redukci emisí skleníkových plynů je vyjádřen jedním číslem, které v sobě zahrnuje kombinaci všech šesti skleníkových plynů. Tato kombinace vznikne pomocí tzv. agregovaných bilancí emisí CO2, tj. hodnoty emisí, která pomocí faktorů globálních radiačních účinností plynů hodnotí jejich rozdílný vliv na celkovou změnu klimatu. Do výsledné bilanční hodnoty jsou započítány i propady emisí. Pokud by smluvní stát v jednom kontrolním období snížil výsledné emise o větší množství, než je mu Kjótským protokolem uloženo, může využít vytvořené rezervy k plnění svého cíle v následném období. Kjótský protokol připouští i možnost obchodování s emisemi mezi státy, kterým Kjótský protokol stanovuje kvantitativní emisní cíl. Vyspělé země si také mohou pomoci tím, že budou financovat projekty vedoucí ke snížení emisí v rozvojových zemích, získají tím dle stanovených podmínek určité odpustky.

Evropská unie je politickým a technologickým lídrem v oblasti snižování emisí. Kritici snižování emisí, ale poukazují na fakt, že členské státy těmito opatřeními snižují svou konkurenceschopnost a dokládají to například faktem, že mnoho společností v posledních letech přesunulo svou výrobu do zemí, které mají výrazně méně přísné ekologické normy. Debatu o smyslu pokračování Kjótského protokolu posílilo rovněž rozhodnutí Kanady, která od dohody v prosinci roku 2011 odstoupila.

Odkazy:

Český hydrometeorologický ústav: Kjótský protokol – plný text (česky)
http://www.chmi.cz/cc/kyoto.html
United Nations: Kyoto Protocol – Background information (anglicky)
http://unfccc.int/kyoto_protocol/items/2830.php
United Nations: Kyoto Protocol – Full text (anglicky)
http://unfccc.int/essential_background/kyoto_protocol/items/1678.php
European Commission: EU and the Kyoto Protocol (anglicky)
http://ec.europa.eu/environment/climat/kyoto.htm
Generation Europe, o.s. neodpovídá za obsah externích internetových stránek.