Top banner
zpět na homepage
Lisabonská smlouva
Kategorie: Principy a činnost EU

Celý název: Lisabonská smlouva pozměňující smlouvu o Evropské unii a smlouvu o založení Evropské unie

Lisabonská smlouva je mezinárodní smlouva, která novelizovala zakládací smlouvy Evropské unie. Tento dokument byl slavnostně podepsána v Lisabonu dne 13. prosince 2007 zástupci 27 členských států EU a po komplikovaném procesu ratifikace vstoupil v platnost 1. prosince 2009.

Lisabonská smlouva vychází z původního textu tzv. Evropské ústavní smlouvy, jejíž ratifikace byla ukončena po zamítavých referendech ve Francii a Nizozemsku v roce 2005. Text se dá považovat za vyvrcholení dlouhého procesu institucionální reformy, kterou EU zahájila v roce 2001, s cílem zajistit efektivní fungování Evropské unie do budoucna.

Ačkoliv Lisabonská smlouva převzala řadu ustanovení „Evropské ústavy“, liší se od ní nejen svou právní povahou (dosavadní smlouvy nenahrazuje, pouze novelizuje), je také výrazně méně ambicióznější a rétoricky méně kontroverznější (např. neobsahuje již pojmy jako „evropský zákon“, „ministr zahraničí EU“ nebo „Evropský prezident“).

Lisabonská smlouva přinesla do fungování Evropské unie celou řadu změn:

  • Právní subjektivita EU: Lisabonská smlouva formálně zavedla právní subjektivitu Evropské unie. V praktické rovině se tato změna projevila např. v přeměně delegací Evropské komise ve třetích zemích na delegace Evropské unie, které se stanou integrální součástí výše zmíněné Evropské služby pro vnější činnost. Mezinárodní dohody se třetími státy budou v budoucnu uzavírány jménem EU, a nikoli jménem Evropského společenství a členských států.
  • Listina základních práv a svobod S Lisabonskou smlouvou se stála právně závaznou i Listina základních práv Evropské unie. Tento dokument obsahuje ustanovení týkající se základních lidských práv, občanských a politických práv. Její součástí jsou také práva ekonomická a sociální, která byla předmětem největších kontroverzí. Výjimku z Listiny si vyjednaly Velká Británie, Polsko a Česká republika.
  • Zrušení pilířové struktury EU:Lisabonská smlouva formálně zrušila tzv. pilířovou strukturu EU. Zvláštní úprava však zůstává pro oblast společné zahraniční a bezpečností politiky, kde se bude i nadále rozhodovat na principech mezivládní spolupráce (např. zůstává zachováno právo veta).
  • Vymezení pravomocí EU a členských států: Lisabonská smlouva explicitně rozděluje pravomoci EU do tří úrovní: na výlučné, sdílené a takové, které zahrnují činnosti, jimiž Unie pouze podporuje, koordinuje nebo doplňuje činnosti členských států, aniž by je nahrazovala. Do první kategorie patří např. celní unie, pravidla hospodářské soutěže, měnová politika Eurozóny nebo společná obchodní politika. Do druhé kategorie jsou řazeny např. životní prostředí nebo ochrana spotřebitele. Do třetí např. kultura a vzdělání.
  • Stálý předseda Evropské rady a Vysoký představitel Unie pro zahraniční otázky a bezpečnostní politiku: Jedná se o navenek nejviditelnější změnu vyplývající z Lisabonské smlouvy. Předseda Evropské rady, volený představiteli členských států na dva a půl roku, řídí summity nejvyšších představitelů členských států. Ve funkci vysokého představitele pro zahraniční otázky a bezpečnostní politiku se spojil úřad Vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku (dříve Javier Solana) a Komisaře pro zahraniční vztahy. Vysoký představitel je volen členskými státy na období pěti let, předsedá Radě pro vnější vztahy a zároveň zastává funkci místopředsedy Evropské komise. Do nových funkcí byli v závěru roku 2009 jmenováni Herman Van Rompuy a Catherine Ashton. Lisabonská smlouva také zakládá tzv. Evropskou službu pro vnější činnost (European External Action Service), složenou z úředníků Rady, Komise a diplomatických služeb členských států, která má posílit vnější reprezentaci EU.
  • Hlasování kvalifikovanou většinou: Lisabonská smlouva rozšířila tento způsob hlasování o 68 nových oblastí. Po vstupu smlouvy v platnost se tak používá v již celkem 218 oblastech činnosti EU. Princip jednomyslnosti zůstal zachován v citlivých oblastech, jako jsou např. daně, sociální zabezpečení, zahraniční politika, společná obrana, policejní spolupráce, jazyková pravidla a otázka sídel institucí. Zatímco v současné době je pro schválení návrhu potřeba získat 255 hlasů z celkového počtu 345 (a v případě, že Rada nerozhoduje na návrh Komise, musí tento počet hlasů reprezentovat také alespoň dvě třetiny členských států) a každý stát může navíc požádat o přezkoumání, zda členské státy tvořící kvalifikovanou většinu zastupují alespoň 62 % celkové populace EU, podle Lisabonské smlouvy se tento způsob hlasování od 1. listopadu 2014 zásadně změní. Kvalifikovanou většinu bude nově představovat 55 % členských států, které reprezentují alespoň 65 % obyvatel EU (tzv. dvojí většina). Do roku 2017 pak může kterákoli členská země požádat o hlasování systémem podle smlouvy z Nice.
  • Nové pravomoci Evropského parlamentu: Lisabonská smlouva dále posílila postavení Evropského parlamentu zejména rozšířením počtu oblastí, ve kterých spolurozhoduje s Radou ministrů v tzv. řádném legislativním postupu. Evropský parlament získal také větší vliv na rozhodování o finanční perspektivě EU a jejím rozpočtu, protože bylo zrušeno dosavadní rozlišování mezi nepovinnými a povinnými výdaji (např. přímé podpory pro zemědělství), na které dosud EP neměl vliv.
  • Posílení národních parlamentů ve vztahu k EU: Na základě Lisabonské smlouvy mají národní parlamenty možnost zpochybnit legislativní proces, jestliže návrh předložený Evropskou komisí není v souladu s principem subsidiarity. Pokud tento názor zastává třetina parlamentů členských států, musí Komise svůj návrh přezkoumat a rozhodnout, zda jej zachová, pozmění nebo stáhne. Tento mechanismus se nazývá „žlutá karta". Pokud obavy sdílí většina parlamentů členských států a Komise se přesto rozhodne trvat na svém návrhu, zahájí se tzv. mechanismus „oranžové karty". Komise pak musí objasnit důvody pro svůj návrh a Evropský parlament a Rada rozhodnou, zda bude legislativní postup pokračovat.
  • Občanská iniciativa: Lisabonská smlouva zavedla institut občanské iniciativy. Pokud iniciativa získá podporu jednoho milionu občanů většího počtu členských států, může vyzvat Komisi k předložení určitého návrhu v oblasti působení EU. Podmínky této iniciativy jsou však stanoveny pouze obecně a měly by být upřesněny prováděcím předpisem.
  • Vystoupení z EU: Lisabonská smlouva nově upravila možnost a formální podmínky dobrovolného vystoupení z EU.

Původně měla Lisabonská smlouva vstoupit v platnost ještě před volbami do Evropského parlamentu v červnu 2009, její ratifikace se však protáhla na téměř dva roky. Komplikovaná situace byla zejména v Irsku. Poté, co občané odmítli text v prvním referendu (12. června 2008), dojednala irská vláda s ostatními členy EU tzv. záruky (např. zachování vlastního evropského komisaře, zaručení neutrality Irska, daňové autonomie a nezpochybňování ustanovení irské ústavy týkající se práva na život, vzdělání a rodiny) a vypsala druhé referendum. V tomto hlasování, doprovázeném masivní informační kampaní (2. října 2009), Irové smlouvu schválili více než 2/3 většinou hlasů. Opakování referenda, a tedy nerespektování prvního výsledku, se ale stalo předmětem kontroverzní diskuze.

Poslední zemí, která Lisabonskou smlouvu ratifikovala, byla Česká republika. Poté, smlouvu schválila Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR (únor 2009) i Senát (květen 2009), odmítl text podepsat prezident republiky Václav Klaus. Slučitelnost některých pasáží smlouvy s ústavním pořádkem ČR byla také dvakrát posuzována Ústavním soudem ČR. V obou případech shledal soud text smlouvy v souladu s českou ústavou. Česká republika tak musela čelit silné kritice ze strany států EU, které si přály proces ratifikace dokončit, až do 3. listopadu 2009, kdy prezident Klaus smlouvu svým podpisem ratifikoval.

Odkazy:

Euroskop.cz: Lisabonská smlouva (česky)
http://www.euroskop.cz/192/sekce/lisabonska-smlouva---ke-stazeni/
Europa.eu: Lisabonská smlouva (česky)
http://europa.eu/lisbon_treaty/index_cs.htm
Generation Europe, o.s. neodpovídá za obsah externích internetových stránek.