Top banner
zpět na homepage
EU a zahraničí
Kategorie: Principy a činnost EU

Společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP)

Evropský integrační proces byl primárně směrován ekonomicky. Vztahy s ostatními zeměmi se vedly na bázi společné obchodní politiky, standardních obchodních smluv nebo smluv o spolupráci či rozvojové pomoci. V souvislosti s narůstající globalizací ekonomických vazeb se rozšiřuje také oblast zájmů EU. Členské státy si začaly brzy uvědomovat, že společná obchodní politika je úzce spojena s otázkami zahraničně politickými i bezpečnostními a že je třeba prohloubit spolupráci i v těchto sférách.

Jedná se však o velmi citlivé oblasti, což se odrazilo na neochotě přenesení rozhodovacích a výkonných kompetencí ze strany států na nadnárodní (unijní) orgány. Dochází zde totiž k propojování politických rovin (národních i mezinárodních), odlišných potenciálů, odlišných strategických koncepcí a modelů utváření zahraniční politiky. Praktická náplň společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU se promítá do mnoha podob, od ekonomické diplomacie, přes finanční a humanitární pomoc po vojenské mise v zahraničí. EU poskytuje více než 50 % zdrojů světové humanitární pomoci a stejné procento prostředků vkládá do fondů, jež mají napomoci mezinárodnímu rozvoji.

eu_a_zahranici

Integrace zahraniční a bezpečnostní politiky byla vždy předmětem sporů a byla a je vystavena značné kritice. Současná podoba SZBP s sebou nese mnoho problémů, které by se daly označit jako propast mezi očekáváním a výsledky, mezi plánovanými cíli a schopností jich dosáhnout. Pokus o nutnou reformu proběhl v Amsterodamské smlouvě na konci 90. let, velké očekávání v tomto směru přinášel zejména projekt Evropské ústavní smlouvy.

Plány na užší spolupráci evropských zemí v otázkách bezpečnosti (obrany) a zahraniční politiky vznikaly již od počátku integračního procesu v 50. letech. Tyto plány však narážely na neochotu zemí Evropského společenství vzdát se hlavní rozhodovací role v takto citlivých oblastech. Zahraniční a bezpečnostní spolupráce tak proto oficiálně vznikla až na základě Smlouvy o EU z roku 1992, která vstoupila v platnost 1. listopadu 1993. Hlavními důvody k užší spolupráci v zahraničně politické a bezpečnostní oblasti byly jednak zahraničně politické události 80./90.let (zejména rozpad komunistického bloku, válka v Jugoslávii, válka v Perském zálivu, sjednocení Německa, rozpad SSSR aj.), jednak spuštění projektu budování jednotného vnitřního trhu, neboť společný postup v rámci zahraniční a bezpečnostní politiky je nezbytný k uskutečňování volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu. Společná zahraniční a bezpečnostní politika je realizována prostřednictvím dvou typů nástrojů:

  • a) společné postoje, tedy postoje ke každodenní politice, členské státy se těmto postojům ve svých národních politikách přizpůsobují a
  • b) společné akce, tzn. faktická činnost od jmenování zvláštních zástupců po vysílání vojenských jednotek.

Ale i nadále se v rámci této politiky neprosadil nadnárodní princip (tzn. přenesení pravomocí plně na orgány EU). Prakticky to znamená, že na rozdíl třeba od zemědělské politiky, kde státy přenesly rozhodovací kompetence zcela na nadnárodní orgány EU, v oblasti SZBP se členské státy pouze koordinují či konzultují, ale v případě neshody postupuje každý stát samostatně. Není orgánu, který by státy přinutil ke společnému postupu. Parlament, Komise ani Soudní dvůr nemají žádné významné pravomoci kromě možnosti být informováni. Operace SZBP jsou financovány z rozpočtu EU, s výjimkou operací s obrannými nebo vojenskými důsledky.

V rámci SZBP je EU reprezentována celou řadou aktérů, jejichž kompetence nejsou vždy zcela jasné nebo se překrývají, což představuje jeden z problémů Unie. Na mezinárodní úrovni vystupuje EU prostřednictvím

  • a) stálého předsedy Evropské rady,
  • b) rotujícího předsednického státu (státy se střídají co půl roku v předsednictví), tzn. jeho ministra v příslušné oblasti (např. ministra obrany), dalším aktérem je
  • c) předsedkyně Rady pro vnější vztahy, vysoké představitelky pro SZBP a místopředsedkyně Evropské komise v jedné osobě.

d) Komise má v pravomoci i další oblasti, které jsou de-facto zahraničněpolitickou agendou – např. vnější obchod, rozvojová pomoc Evropská politika sousedství. Členské státy dospěly k názoru, že k prosazování zahraničně politických, bezpečnostních a ekonomických cílů je třeba, aby byla EU schopná autonomní vojenské/policejní akce. Ke vzniku Evropské bezpečnostní a obranné politiky (EBOP) došlo fakticky o něco později než zahraničně politické, a to na základě Amsterodamské smlouvy na přelomu let 98/99 na základě začlenění struktur Západoevropské unie (ZEU vznikla roku 1948 za účelem vzájemné spolupráce členských států v oblasti obrany a bezpečnosti). EBOP se realizuje prostřednictvím vojenské a policejní složky a v tzv. Petersberských úkolech je vymezena škála operací (udržování míru (peacekeeping), prosazování míru (peacemaking), operace s využitím bojových sil v rámci krizového managementu, či humanitární a záchranné mise), kterými Unie disponuje. EU se již v tomto směru angažovala a angažuje v mnoha zemích a kontinentech (např. akce krizového managementu: Demokratická republika Kongo (DRC) (2003-4 akce „Artemis“, bývalá Jugoslávská republika Makedonie (2003-5 policejní mise „Proxima“), mise v Bosně a Hercegovině (stabilizační, od 2004), školení policejních složek a právních orgánů v Iráku, podpůrná mise v Darfúru, policejní mise v DRC, monitorovací mise v Acehu atd.)

Vedle zmiňovaných kompetenčních problémů v rámci reprezentace EU a neochoty členských zemí přenést své pravomoci na nadnárodní orgány, patří k dalším hlavním problémům společné zahraniční a bezpečnostní politiky celková roztříštěnost evropské zahraniční aktivity a nedostatečná soudržnost jak mezi institucemi EU, tak i mezi členskými zeměmi. Neexistuje žádný oficiální mechanismus koordinace politik a stanovisek mezi Radou a Komisí a diplomacií člen. států. Velkým problémem je také otázka výdajů. Zejména obranná/bezpečnostní složka si žádá v rámci prohlubování integrace a aktivit více prostředků z rozpočtů zemí. Většina členských států ale o zvyšování vojenských výdajů neuvažuje. Nedostatek financí je úzce spojen také s faktem celkově malé akceschopnosti (např. větší váha NATO při řešení krizí).

Lisabonská smlouva (v platnosti od 1. prosince 2009) znamenala zásadní změnu v přístupu k vnějším vztahům EU - pokusila se sjednotit vnější zastupování EU napříč vnějšími aktivitami (zahraniční politika, obchod, rozvojová spolupráce apod.), odlišná pravidla pro rozhodování SZBP ovšem ponechala. V rámci SZBP tak státy stále dospívají k rozhodnutí téměř vždy jednomyslně. Vliv Komise je výrazně omezen, Evropský parlament má malý vliv a Evropský soudní dvůr je ze SZBP zcela vyloučen. Také implementace konkrétních rozhodnutí záleží na jednotlivých členských státech.

Rozhodovací systém SZBP:
Rozhodovací systém SZBP (mezivládní spolupráce) Rozhodovací systém vnějších ekonomických vztahů (společná politika = nadnárodní princip)
Kdo rozhoduje? Evropská rada
Rada EU
Předsednictví
Rada EU
Evropská komise
Evropský parlament
Jak se rozhoduje? Jednomyslné hlasování Hlasování kvalifikovanou většinou

Zdroj: Fiala, P., Pitrová, M., Evropská unie, CDK 2003, str. 555.

Odkazy:

Europa.eu: Činnosti a politiky EU – Vnější vztahy (česky)
http://europa.eu/pol/ext/index_cs.htm
Euroskop.cz: Vnější vztahy EU (česky)
http://www.euroskop.cz/8916/sekce/spolecna-zahranicni-a-bezpecnostni-politika/
Generation Europe, o.s. neodpovídá za obsah externích internetových stránek.