Top banner
zpět na homepage
Vývoj EU
Kategorie: Principy a činnost EU

Vývoj Evropské unie

Základní údaje:
Běžný název Evropská unie/EU
Oficiální název (=rozšířený název) Evropská unie
Název v rodném jazyce ---
Hlavní města Brusel, Štrasburk, Lucemburk
Státní zřízení Mezinárodní společenství
Rozloha 4 324 782 km2
Délka hranic 12 441 km
Obyvatelstvo 503 492 041 (k 1. lednu 2012)
Přírůstek obyvatel 0,098 % (2011)
Úřední jazyky bulharština, čeština, dánština, nizozemština, angličtina, estonština
finština, francouzština, němčina, řečtina, maďarština, italština, irština
litevština, lotyština, maltština, polština, portugalština, rumunština,
slovenština, slovinština, španělština, švédština
Měna euro (EUR)
HDP 12 638,01 mld. EUR (2011)
HDP na hlavu (PPP) 25 100 EUR (2011)
Růst HDP 1,5 % (2011)
Vznik EU 1951 resp. 1958
zakládající členové:
Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Spolková republika Německo
Zastoupení v Evropském parlamentu ---
Hlasovací síla v Radě EU ---
Dluh 82,5 % HDP (2011)
Počet migrantů 1,90 migrantů/1 000 obyvatel (2010)
Největší etnika Rusové cca 95 mil.
Němeci cca 82 mil.
Francouzi cca 65 mil.
Italové cca 61 mil.
Angličané cca 55 mil.
Předseda Evropsé rady Herman Van Rompuy (od 1.9. 2009)
Předseda Evropsé komise José Manuel Barroso (od 23.11. 2004 ve 2. funkč. období)
Největší sídla podle počtu obyvatel Londýn - 7 825 200 
Madrid - 3 265 0384 
Berlín - 3 460 725
Paříž - 2 258 971
Barcelona - 1 615 448 

Vývoj evropské integrace

Vývoj Evropské integrace je různorodý proces spolupráce a spolurozhodování nyní již 27 států. Důvody pro počátky integrace v poválečném období lze shrnout do tří okruhů: zabezpečení míru na Evropském kontinentě, odstranění nacionalismu a úsilí o spolupráci a umožnění společného trhu jakožto prostředku ke zvyšování hospodářského blahobytu. Zvyšování intenzity spolupráce v druhé polovině 20. století bylo zakotveno v obdobích prosperity. Integrace se prohlubovala v jednotlivých fázích. Nejprve se jednalo o spolupráci ve strategických sektorech ekonomiky, později probíhala ekonomická integrace od zóny volného obchodu přes celní unii a společný trh až k dnešní měnové unii. Dalším stupněm integrace je politická unie.

Otcové Evropské integrace

Jean Monnet, člen Národního výboru pro osvobození Svobodné francouzské vlády, prohlásil v roce 1943 v alžírském exilu: "Mír v Evropě nenastane, dokud její státy budou zakládány na základně národní suverenity … Země Evropy jsou příliš malé, aby mohly svým národům zaručit prosperitu a sociální vývoj. Proto evropské státy musí společně založit federaci …". Winston Churchill ve své "curyšské řeči" pronesené "k mládeži Evropy" 19. září 1946 na curyšské univerzitě mluví o sjednocené Evropě, Spojených státech evropských. Robert Schuman, francouzský ministr zahraničí, v roce 1950 symbolicky 9. května předložil návrh sjednocené Evropy, který konkretizuje předcházející prohlášení evropských politiků.

Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO)

Jean Monnet, tehdy jako vrcholný představitel francouzského Komisariátu pro plán, navrhl, aby o uhelném průmyslu nerozhodovaly národní státy. O průmyslu měla rozhodovat nová mezinárodní instituce. Tato myšlenka byla realizována v tzv. Pařížské smlouvě v roce 1951 a vzniklo Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO). Zakládajícími státy se kromě Francie a Německa staly ještě Itálie, Belgie, Nizozemí a Lucembursko. Těchto 6 zemí se na dlouhá desetiletí stalo prointegračním jádrem evropských společenství.

Platnost smlouvy o založení ESUO byla stanovena na 50 let a nebyla již dále prodloužena, od 1. ledna 2002 tedy ESUO formálně neexistuje. Veškerá agenda byla převedena na Evropské společenství.

Římské smlouvy

V druhé polovině 50. let se integrační zájmy začaly soustřeďovat na ekonomickou sféru. V roce 1957 byly podepsány takzvané Římské smlouvy (s platností od roku 1958) zakládající Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). EHS mělo za úkol vytvoření společného trhu a Euratom spolupráci na poli mírového využití jaderné energie. V roce 1967 vstoupila v platnost smlouva o spojení orgánů EHS, Euratomu a ESUO, jejich právní subjektivita však nebyla dotčena. Od té doby se tyto tři smlouvy začaly souhrnně nazývat Smlouvy o evropských společenstvích.

V roce 1968 byla na základě dohody o EHS vytvořena celní unie, tj. odstranění vnitřních cel a zavedení stejného celního tarifu vůči třetím zemím, jako mezistupeň ke společnému trhu. Liberalizace obchodu se zemědělskými produkty však postupovala pomaleji.

Evropský měnový systém

Sedmdesátá léta byla ve znamení surovinové a energetické krize. Evropské ekonomiky ztrácely dynamiku a začala se objevovat chronická nezaměstnanost. Mnohá tradiční průmyslová odvětví procházela krizemi. V této atmosféře proces evropské integrace spíše stagnoval. Počátkem sedmdesátých let se k těmto krizím přidala ještě krize měnová v podobě rozpadu Brettonwoodského měnového systému. Pro západoevropské státy to znamenalo zrušení navázání jejich měn na americký dolar a přechod na režim volně plovoucích měnových kurzů. V roce 1979 se evropské státy rozhodly zamezit možným velkým fluktuacím v měnových kurzech zavedením Evropského měnového systému (EMS), čímž se zavázaly udržovat své měnové kurzy ve stabilních poměrech. Zavedena byla také košová měnová jednotka ECU (European currency unit) sloužící ke zúčtování mezinárodních měnových operací.

Schengenská dohoda

V roce 1985 byla představiteli pěti zemí podepsána Schengenská dohoda, jejímž cílem bylo odstranění kontrol na vnitřních hranicích a spolupráce při ochraně hranic vnějších. Tato dohoda nebyla součástí právního řádu Evropských společenství, stala se jí až od Amsterdamské smlouvy. Signatářskými zeměmi byly v roce 1985 Německo, Francie, Belgie, Nizozemí a Lucembursko.

Jednotný evropský akt

Se zlepšující se hospodářskou a sociální situací byly předkládány reformní návrhy, jak dále postupovat v stagnující evropské integraci. Zasedání Evropské rady v Lucemburku v roce 1986 vyústila v podepsání Jednotného evropského aktu (JEA), který vstoupil v platnost v roce 1987. JEA představoval do té doby nejvýznamnější zásah do Římských smluv. Jeho hlavním cílem bylo dokončení jednotného vnitřního trhu do roku 1992. JEA také v mnoha oblastech omezil rozhodování na základě jednomyslnosti a více podporoval rozhodování kvalifikovanou většinou. JEA zvýšil také pravomoci Evropského parlamentu. O mnohých aktivitách, které byly do té doby zcela v kompetenci členských států, začalo spolurozhodovat ES.

Maastrichtská smlouva

Podepsáním Maastrichtské smlouvy v roce 1992 uzavřeli vrcholní evropští představitelé výraznou reformu zakládacích smluv. Nově se na evropské úrovni začalo spolupracovat v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky a justičních záležitostí. Smlouva změnila název "Evropského hospodářského společenství" na "Evropské společenství", protože integrační aktivity spadající pod tuto instituci již přesáhly původní pouze ekonomické záměry. Především ale podpisem Maastrichtské smlouvy vznikla Evropská Unie, zastřešující všechny existující integrační aktivity. Ty se od Maastrichtské smlouvy začaly dělit do tří pilířů:

  • 1. pilíř - Evropské společenství: aktivity realizované již před Maastrichtem
  • 2. pilíř - Společná zahraniční a bezpečnostní politika
  • 3. pilíř - Justice a vnitřní bezpečnost

Mezi hlavními cíli Maastrichtské smlouvy bylo také vytvoření Evropské měnové unie a s tím spojené zavedení společné evropské měny.

Amsterdamská smlouva a Smlouva z Nice

Amsterdamská smlouva přesunula spolupráci v oblasti imigrační politiky, azylové politiky a ochrany menšin ze Třetího pilíře do prvního (tzv. komunitarizace části třetího pilíře), definovala základní práva občanů EU a základní principy společné zahraniční politiky.

Smlouva z Nice měla připravit evropské instituce, aby byly i po plánovaném rozšíření akceschopné. Omezila tedy národní veto a přerozdělila počet hlasů v Radě ministrů tak, aby odpovídal počtu obyvatel jednotlivých států.

Členské státy

Rozšiřování ES a následně EU proběhlo v několika vlnách. Původně byla členy šestice států: Německo, Francie, Itálie a země Beneluxu. V roce 1973 přistoupily Dánsko, Irsko a Spojené království. V roce 1981 Řecko, v roce 1986 Španělsko, Portugalsko, v roce 1990 se Německo sjednocením zvětšilo o bývalé Východní Německo. V roce 1995 se EU rozšířila o Finsko, Rakousko a Švédsko

V prosinci 1997 se Evropská rada rozhodla zahájit přístupová jednání s nejlépe hodnocenými státy bývalého Sovětského bloku - Českem, Estonskem, Kyprem, Maďarskem, Polskem a Slovinskem, přičemž samotná přístupová jednání začala v březnu roku 1998. V Helsinkách v roce 1999 zahájila Evropská rada jednání se zbývajícími kandidáty - Bulharskem, Litvou, Lotyšskem, Maltou, Rumunskem a Slovenskem. Turecko podalo přihlášku o plné členství do EHS již v roce 1987, ale ta byla o dva roky později odmítnuta kvůli "nestabilnímu politickému prostředí". Po summitu v Helsinkách v roce 1999 byl Turecku přiznán oficiální status kandidátské země EU. V roce 2005 začala EU vyjednávat s Tureckem a Chorvatskem o přístupu. Koncem roku 2005 se další kandidátskou zemí stala Makedonie. Pro deset nejlépe připravených zemí byla jednání uzavřena v prosinci 2002 na summitu v Kodani a tyto země se staly členy 1.5.2004. Poslední vlna rozšíření proběhla 1.1.2007 přistoupením Bulharska a Rumunska.

Jedinou zemí, která opustila ES, bylo Grónsko, po získání autonomie na Dánsku v roce 1979 se rozhodlo na základě referenda opustit ES v roce 1985.

Euro

V lednu 1999 se 11 zemí Evropské unie (státy Beneluxu, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Německo, Portugalsko, Rakousko, Španělsko) dohodlo, že zavedou společnou měnu euro a přestanou používat své národní měny. Řecko vstoupilo do Eurozóny o dva roky později, v roce 2001. Od 1. ledna 2002 vešly euromince a eurobankovky do oběhu. O pět let později, od 1. ledna 2007 je též členem eurozóny i Slovinsko.

Konvent a ústavní smlouva

Mandát Konventu vzešel ze zasedání Evropské rady v Laekenu. Konvent zasedal od 28. února 2002 do 20. června 2003. Konvent měl přezkoumat klíčové otázky týkající se budoucího vývoje Unie, hledat jejich řešení a zpracovat tato řešení v dokumentu. Výsledek práce Konventu - návrh evropské ústavní smlouvy - byl předložen na zasedání Evropské rady v Soluni dne 20.června 2003. Konečný návrh ústavy byl pak opět prezentován 18. července 2003 předsednictvím Evropské rady v Římě. Výsledky jednání byly předloženy na zasedání Evropské rady v Bruselu ve dnech 17. a 18. června 2004. Od té doby začala ratifikace v členských státech. Španělsko schválilo v únoru 2005 Evropskou ústavu jako první členský stát EU. Proti se naopak postavili 29. května francouzští voliči, stejně jako o pár dní později Nizozemci. Nyní tedy probíhá diskuze o obnovení či změně smlouvy. Tyto diskuze výrazně pokročily při předsednictví Německa v první polovině roku 2007 a jsou intenzivní v polovině druhé.

Evropská unie - historie, smlouvy a struktura

Zdroj:

Wikipedia
http://cs.wikipedia.org/wiki/Historie_Evropsk%C3%A9_unie

Další informace:

Euroskop - Stručná historie EU
http://www.euroskop.cz/40558/clanek/strucna-historie-eu/
Oficiální stránky EU
http://www.europa.eu/index_cs.htm
Generation Europe, o.s. neodpovídá za obsah externích internetových stránek.