Top banner
zpět na homepage
Komunismus
Kategorie: Myšlenkové směry

Komunismus

Komunismus (z latinského communis = „společné“) je utopické společenské zřízení, ve kterém neexistují třídní rozdíly mezi lidmi a všichni společně vlastní výrobní prostředky. Častěji se tak označují ideologie a politická hnutí, která takovéto zřízení chtějí prosadit, nebo politický režim států ovládaných komunistickými stranami. Ve 20. století komunisté získali moc v řadě států. Nejprve v roce 1917 v čele s V. I. Leninem v Rusku, po druhé světové válce se komunisté prosadili v mnoha dalších zemích, v Československu od února 1948 do konce roku 1989. Dodnes vládnou v Číně a několika dalších zemích, ačkoli Čínští komunisté současnosti se od původních revolucionářů značně liší například svým pragmatismem. Za vrchol komunistické moci lze považovat období od 50. let 20. století. Zlom nastal v roce 1989, definitivní konec vlády komunistiských stran v Evropě představoval rozpad Sovětského svazu (SSSR) v roce 1991. Po přelomovém roce 1989 některé komunistické strany opustily původní ideologii, často směrem k sociální demokracii. V „postkomunistických“ zemích probíhá proces právního, morálního a historického vypořádání se s bývalými režimy a jejich představiteli. Český „Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu“ komunistický režim odsoudil, lustrační zákony měly zabránit bývalým exponentům režimu působit ve veřejných funkcích. Evropská unie se svými projekty snaží stabilizovat ekonomiky některých států ve fázi transformace z centrálně plánovaných na tržně řízené.

komunismus

Počátky politické levice jsou řazeny do prvních dekád 19. století. Termín komunismus zřejmě poprvé použil britský socialista John Goodwyn Barmby roku 1840. Také slovo socialismus se začalo používat kolem roku 1840, oba termíny tehdy ještě byly chápány synonymně. Vznik socialismu a komunismu ve vyspělých státech souvisí s průmyslovou revolucí, která vytvořila průmyslovou dělnickou třídu, socialisty zvanou proletariát. Dělníci, kteří nevlastnili nic než svoji práci, byli vystaveni mimořádně krutým pracovním podmínkám, jež popsal například Engels v knize Postavení dělnické třídy v Anglii nebo romanopisec Charles Dickens. Levicoví aktivisté proto vykládali původně liberální ideu rovnosti, pocházející z Francouzské revoluce, ve smyslu nejen rovnosti příležitostí, ale i rovnosti majetku. Marx a jeho pozdější následovníci nazývají tuto ranou etapu levicových teorií utopický socialismus, zatímco svoje vlastní názory označují jako vědecký socialismus či vědecký komunismus. Marxismus považuje dosažení komunismu za nutný výsledek dějinného procesu a pohybu ekonomických sil. Dějiny se mu jeví jako posloupnost stádií, definovaných především výrobním způsobem, tedy ekonomickou základnou společnosti. Od „prvotního komunismu“ prvobytně pospolné společnosti prochází lidstvo etapami otrokářství, feudalismu a kapitalismu. Počínaje otrokářstvím již existuje vykořisťování: vládnoucí třída si přivlastňuje nadhodnotu vytvořenou ovládanými třídami. V kapitalismu jako vrcholném stádiu vykořisťovatelských společností však vzniká dělnická třída, která bude jednou schopna dosáhnout poslední fáze dějin, opět spravedlivé komunistické společnosti. Cestou k beztřídní společnosti, ve které funguje sociální rovnost, je revoluce. Podle komunistů je jediným prostředkem k prosazení vlastních cílů vzpoura dělníků (proletariátu), která nastolí beztřídní společnost po přechodném období diktatury proletariátu. Diktatura proletariátu označuje období, v němž ještě existují společenské třídy, ale buržoazie, tedy bohatá vládnoucí vrstva vykořisťovatelů, je nahrazena vládou dělnictva a pracujících.

V roce 1834 založili v Paříži němečtí socialističtí dělníci Theodore Schuster, Wilhelm Weitling a jiní Svaz pohrdaných. Z něj se roku 1836 odštěpil Svaz spravedlivých, zprvu pod vlivem Babeufa a křesťanského komunismu. Heslem bylo „Všichni lidé jsou bratři“ a cílem „ustavení království božího na zemi, založeného na ideálech lásky k bližnímu, rovnosti a spravedlnosti“. V červnu 1847 se k Svazu spravedlivých připojil Marx se skupinou svých přívrženců, kteří na slučovací konferenci Svaz přesvědčili, aby změnil své heslo na „Pracující všech zemí, spojte se“. Slučovací konference se stala prvním sjezdem první marxistické politické organizace v dějinách, na druhém sjezdu v Londýně roku 1847 byli Marx s Engelsem pověřeni vypracováním Manifestu komunistické strany, známějšího pod titulem Komunistický manifest.

V roce 1864 byla v Londýně ustavena Mezinárodní asociace pracujících, známější dnes pod jménem První internacionála. Záměrem organizátorů, francouzských a britských odborářů, bylo původně vytvořit mezinárodní odborovou ústřednu, umožňující např. zabránit dovážení stávkokazů z jedné země do druhé. Karlu Marxovi, který byl mezi zakládajícími členy, se však brzy podařilo podstatně ovlivnit agendu i názorovou orientaci organizace a stát se jejím vůdčím představitelem. První internacionála zahrnovala množství tehdejších politických filozofií, ideové spory v ní proto byly přítomny od samotného počátku, osudovým se nakonec stal dodnes nesmířený spor mezi marxisty a kolektivisty, jak se tehdy nazývali přívrženci Michaila Bakunina – pozdější anarchisté. Kolektivisté upřednostňovali přímý boj proti kapitalismu, marxisté chtěli pro dosažení komunistické společnosti využít politické struktury státu. Roku 1872 se na kongresu v Haagu organizace rozštěpila, v roce 1876 zanikla.

V době povstání Paříže na jaře 1871 byla zvolena městská rada sestávající z radikálně levicových, marxistických poslanců. V podmínkách obležení a občanské války se tato tzv. Pařížská komuna snažila přijímat sociální, politická a hospodářská opatření v duchu rovnostářství a zajištění chudých obyvatel Paříže. Bylo zavedeno bezplatné vyučování, komuna se pomocí konfiskací snažila zabezpečit bydlení všem, zavedla spoluúčast dělníků na vedení podniků a vyhlásila plné zrovnoprávnění žen. Pařížská komuna tak představuje první pokus o vybudování státu na základech radikálního socialismu a marxismu a zároveň první praktické nastolení mnoha politických agend, které se staly klíčovými ve 20. století.

Roku 1889 byla s Engelsovou podporou (Marx zemřel r. 1883) ustavena Dělnická internacionála, která vešla do dějin jako Druhá nebo Sociálně demokratická internacionála. Reprezentovala tehdy již početnou a vlivnou základnu marxistických stran a odborů ve všech významných industrializovaných zemích Evropy, podařilo se jí mj. prosadit 1. květen jako Svátek práce (1889) a 8. březen jako Mezinárodní den žen (1910).

Členy Internacionály byli i radikálové, Vladimir Iljič Lenin a Lev Trockij (Rusové) nebo Karl Liebknecht a Rosa Luxemburgová (Němci), kteří udržovali revoluční tradici komunismu a své umírněnější soudruhy odsuzovali jako odpadlíky. Leninova frakce, zvaná později bolševici, se roku 1903 oddělila od zbytku Ruské sociálně demokratické dělnické strany, (od té doby menševici), a vytvořila samostatnou organizaci, z níž se později vyvinula Komunistická strana Sovětského svazu. Většina západoevropské levice však směřovala buď k umírněné sociální demokracii, nebo naopak k nebezpečnému spojení s nacionalismem, z něhož měl brzy vzejít fašismus a nacismus. Internacionála se rozpadla roku 1916, po vypuknutí první světové války. 7. listopadu 1917 se bolševikům ve válkou rozvráceném Rusku podařilo uskutečnit Velkou říjnovou socialistickou revoluci. Vladimír Iljič Lenin byl hlavním organizátorem tohoto převratu, po něm se stal vůdcem nového státu a položil teoretické i praktické základy komunistické vlády pro budoucí desetiletí. Tím vznikl první komunisty zcela ovládaný stát, po konsolidaci moci přejmenovaný na Sovětský svaz. Od té doby slovo komunismus označuje především tento typ politického režimu a ideologii, kterou hlásá. Marxistické hnutí se rozštěpilo na „komunisty“ sympatizující se Sověty či jejich ideovými dědici a „sociální demokracii“, která se slovům komunismus a revoluce víc a více vyhýbala.

Lenin odešel z politiky ze zdravotních důvodů již roku 1922, zemřel v lednu 1924. V několikaletém boji o moc mezi komunistickými vůdci, který vzápětí začal, zvítězil Josif Stalin. Svoji moc Stalin upevnil mj. rozsáhlým terorem vůči potenciálním oponentům uvnitř komunistické strany (čistky), a postupně se stal diktátorem s absolutní mocí, kterým zůstal až do své smrti roku 1953. Nejvýznamnější ze Stalinových vnitrostranických protivníků, které na cestě k moci smetl, byl Lev Trockij. Zastával levicovější pozici „permanentní revoluce“. Z jejich sporu vzešla tzv. levá opozice, která později vedla ke zrodu trockistického hnutí a jeho Čtvrté internacionály. Po upevnění moci a uzavření smlouvy o neútočení s nacistickým Německem, v jejímž tajném dodatku si partneři rozdělili sféry vlivu, se Stalin odvážil mezinárodní agrese a v září 1939 se připojil k německé invazi do Polska, poté napadl i Finsko a obsadil Pobaltí. Po útoku Němců se Sovětský svaz se dostal na pokraj porážky, ale díky obrovským obětem svého obyvatelstva dokázal Hitlerovi vzdorovat. Stalin se tak díky německému útoku ocitl na straně Spojenců a SSSR se vymanil z mezinárodní izolace. Konečná porážka Osy v roce 1945 mu jako klíčové vítězné mocnosti umožnila významně rozšířit své území, zvýšit vliv na světovou politiku a postupně získat řadu satelitních států.

Československo se po válce dostalo do sovětské sféry vlivu, nekrvavý puč zvaný komunisty Vítězný únor zde proběhl mezi 17. a 25. únorem 1948. Gottwaldova Komunistická strana Československa převzala stalinistickou politiku, takže i zde proběhla nucená kolektivizace zemědělců, zestátnění ostatního podnikání a byl nastolen boj proti odpůrcům režimu, mezi nejdiskutovanější patří politické procesy, které skončily popravou národně socialistické poslankyně Milady Horákové nebo čelného komunistického funkcionáře Rudolfa Slánského.

V osmdesátých letech byly potíže sovětského bloku již zcela zjevné. Roku 1985 vedení Sovětského svazu převzal bývalý aparátčík bez ekonomického vzdělání, Michail Sergejevič Gorbačov, který se problémům pokusil čelit v duchu reformismu. Jeho perestrojka (přestavba) přinesla značnou ale nedokonalou liberalizaci, odvolávající se na původní Leninovy ideály. V Polsku znovu povolená opozice v dubnu 1989 vyjednala svobodné volby, jež pak drtivě vyhrála. Další režimy se hroutily dominovým efektem a koncem roku 1989 již byly ve většině států střední a východní Evropy minulostí. Sovětský svaz se rozpadl roku 1991, a tím skončila epocha evropských komunistických států. V Československu pád režimu spustila demonstrace studentů v Praze 17. listopadu 1989. Protirežimní demonstrace přiměly vedení KSČ během několika dní k zásadním ústupkům rychle se formujícím opozičním hnutím Občanské fórum a Verejnosť proti násiliu. To umožnilo brzkou změnu vládnoucí nomenklatury, a následně rozpad státu.

Odkazy:

Internetový portál o dějinách a historii
http://www.abchistory.cz/komunismus.htm
Generation Europe, o.s. neodpovídá za obsah externích internetových stránek.